Deutsch - České

Was hat das Europäische Jahr zur Bekämpfung von Armut und sozialer Ausgrenzung gebracht?

Die Zahl der Menschen, die in Europa in Armut leben, hat in den letzten Jahren stetig zugenommen. Im Privaten hat das Problem längst weite Kreise gezogen – Bürgerinnen und Bürger machen Erfahrungen mit Erwerbslosigkeit, kämpfen gegen Hungerlöhne oder drohende Betriebsschließungen. Durch die Initiative der Europäischen Union, 2010 zum Jahr der Bekämpfung von Armut und sozialer Ausgrenzung zu erklären, hat das Problem noch ein Stück mehr Aufmerksamkeit bekommen. Das Jahr war ein Beitrag, Armut aus dem Privaten in das Blickfeld der Öffentlichkeit zu holen. Für Medien und soziale Initiativen wurde das „Armutsjahr" auch entsprechend genutzt, um kritische Fragen zu stellen und Debatten in Gang zu setzen. Die Europäische Kommission hat gerade einen Bericht vorgelegt, in dem die sozialen Problemlagen, vor denen wir stehen, recht genau beschrieben werden. Es ist allerdings sehr bedauerlich, dass die Kommission in ihren Analysen und sonstigen Statements keine wahrzunehmenden Versuche unternimmt, nach den Ursachen des wachsenden Armutsproblems in Europa zu suchen. Dazu passt dann auch, dass - von einigen PR-Aktionen und viel zwiespältig zu bewertender Symbolik - auf der Handlungsebene in diesem Jahr wenig passiert ist. Denn wenn man sich schon nicht fragt, woher Armut kommt, kann man auch wenig zielgerichtetes unternehmen, um Armut zu bekämpfen.

Wie passen die Sparmaßnahmen zum deklarierten Willen Armut und soziale Ausgrenzung zu bekämpfen?

Leider gar nicht. Die Maßnahmen, auf die sich Regierungen und Kommission geeinigt haben, um auf die Finanzkrise und ihre Kosten zu reagieren, sind alles andere als sozial fortschrittlich. Um attraktiv in den Augen der Finanzbranche zu bleiben, werden die Etats der Mitgliedsstaaten zusammengestrichen. Gespart wird vor allem auf Kosten von Ausgaben für Renten, Bildung, Arbeitslosenhilfen und Gesundheit. Auch die Löhne im öffentlichen Sektor und in der Privatwirtschaft geraten so – mittelbar und unmittelbar – unter Druck. Die Kommission müsste so ehrlich sein, und aussprechen, dass sie durch diese Politik eine Mitverantwortung für die Verarmung vieler Bürgerinnen und Bürger in Europa trägt. Stattdessen setzt sie sich optimistische Ziele und hofft, dass der Weihnachtsmann mitanpackt.

Welche Strategien sollen wir dagegen durchsetzen und wer sind die Akteure?

Europäische Zentralbank ist aktuell alleine der Geldwertstabilität verpflichtet. Gegen den Widerstand einer konservativ ausgerichteten Geldpolitik ist aber Vollbeschäftigung nicht zu erreichen. Dies ist ein Beispiel, dafür dass in der Europäischen Union die grundsätzlichen Ziele und Prioritäten umgestellt werden müssen. Soziale Korrekturmaßnahmen einzufordern reicht alleine nicht aus – soziale Initiativen, Kirchen, Linke und Sozialdemokraten müssen an den harten Kern der Wirtschafts- und Finanzpolitik ran und eine europaweite Kehrtwende einfordern. Das Ziel einer fortschrittlichen Politik muss sein, Armut zu verhindern, anstatt sich auf die Linderung ihrer Symptome zu beschränken. Wir brauchen gute Arbeit für alle. Ein Element dazu wäre die Einführung europaweiter Mindestlöhne, die Arbeitnehmerinnen und Arbeitnehmern ein gerechtes Auskommen sichern. Um Erwerbsarbeitsplätze zu schaffen, liegt im Bereich der Dienstleistungen großes Potenzial. In den skandinavischen Ländern wird ein sehr hoher Beschäftigungsgrad nicht zuletzt durch Arbeitsplätze im öffentlichen Bildungs- und Gesundheitswesen, sowie in der Kinder- und Altenbetreuung gesichert. Für eine wirksame und sozial wie ökologisch wünschenswerte Beschäftigungspolitik muss deshalb auch der Staat als Arbeitgeber wiederentdeckt werden.

Wie kommt ein evangelischer Pfarrer ins Europäische Parlament und dazu noch für die Linke?

Die evangelische Kirche in Deutschland hat sich seit Jahrzehnten intensiv mit den Themen soziale Gerechtigkeit, Arbeitslosigkeit und Friedenspolitik beschäftigt. Die Forderungen, die in der Kirche entwickelt worden, spiegeln sich im linken Parteienspektrum wieder. Nach den verheerenden Arbeitsmarktreformen und der Beteiligung Deutschlands am Krieg in Afghanistan, die beide Anfang des Jahrzehnts von einer sozialdemokratisch-grünen Regierung unternommen wurden, war für mich das Engagement bei der 2005 neu gegründeten linken Partei die einzige logische Konsequenz. Mit europäischer Politik war ich über meine Arbeit als Sozial- und Industriepfarrer bereits auf vielfältige Weise in Berührung gekommen, was für mich letzten Endes der Grund war, mich für die Wahlen zum Europäischen Parlament 2009 zu bewerben.

Rozhovor s Jürgenem Klutem, poslancem Evropského parlamentu za německou Levici (Die Linke).

Co přinesl Evropský rok boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení?

Prostřednictvím iniciativy Evropské unie a vyhlášení roku 2010 Rokem boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení získal tento problém o něco více pozornosti. Rok byl příspěvkem k tomu, aby se chudoba dostala ze soukromé sféry do veřejné perspektivy. Média a sociální iniciativy »Rok chudoby« také odpovídajícím způsobem využívaly ke kladení kritických otázek a k podněcování debat. Evropská komise nyní předložila zprávu, ve které jsou okruhy sociálních problémů, před nimiž stojíme, docela přesně popsány. Je však politováníhodné, že Komise ve svých analýzách a dalších vyjádřeních nepodniká žádné pozorovatelné pokusy hledat příčiny rostoucího problému chudoby v Evropě. Tomu odpovídá i to, že kromě několika PR akcí a prezentace pochybných symbolů se v rovině praktického konání v tomto roce uskutečnilo jen málo. Vždyť pokud se neptáme, kde se chudoba bere, můžeme také jen málo udělat pro její odstranění. Přitom počet lidí, kteří v Evropě žijí v chudobě, v posledních letech stále narůstá. V soukromém životě má tento problém mnoho podob – občanky a občané zakoušejí nezaměstnanost, bojují proti hladovým platům nebo hrozícímu zavírání podniků.

Jak jdou dohromady všeobecně uplatňovaná úsporná opatření s proklamovaným odhodláním bojovat proti chudobě a sociálnímu vyloučení?

Bohužel vůbec ne. Opatření, na kterých se vlády a Evropská komise shodly při reakci na finanční krizi a její náklady, jsou všechno jiné, jen ne sociálně pokroková. V zájmu zachování atraktivity v očích finančníků jsou rozpočty členských států seškrtány. Šetří se především na výdajích na důchody, vzdělání, pomoc v nezaměstnanosti a zdraví. Také platy ve veřejném sektoru a v soukromém hospodářství se tak přímo nebo nepřímo dostávají pod tlak. Komise by měla být tak poctivá, aby přiznala, že touto politikou nese spoluodpovědnost za zchudnutí mnoha občanek a občanů v Evropě. Namísto toho si klade optimistické cíle a doufá, že snad pomůže Mikuláš.

Jaké strategie proti tomu lze prosazovat a kdo jsou jejich aktéři?

Evropská centrální banka má dnes jedinou povinnost, a to udržovat stabilní hodnotu měny. Proti odporu takto konzervativně zaměřené peněžní politiky nelze dosáhnout plné zaměstnanosti. To je jen jeden příklad toho, že Evropská unie potřebuje zásadní změnu v cílech a prioritách. Požadovat pouhé sociální korektury nestačí. Sociální iniciativy, církve, Levice a sociální demokraté se musí zaměřit na tvrdé jádro hospodářské a finanční politiky a požadovat celoevropský obrat. Cílem pokrokové politiky musí být chudobě zabránit, namísto toho, aby se omezovala na zmírňování jejích symptomů. Potřebujeme dobrou práci pro všechny. K tomu může vést mimo jiné zavedení celoevropské minimální mzdy, která pracujícím zajistí spravedlivý příjem. Pro vytváření pracovních míst mají velký potenciál služby. Ve skandinávských zemích je dosahováno vysokého stupně zaměstnanosti také díky pracovním místům ve veřejném vzdělávání a zdravotnictví a v péči o děti a staré. Pro účinnou a sociálně i ekologicky žádoucí politiku zaměstnanosti musí proto být znovuobjeven i stát jako zaměstnavatel.

Jak se vlastně evangelický farář dostane do Evropského parlamentu a k tomu ještě za Levici?

Evangelická církev v Německu se už po léta intenzívně zabývá tématy sociální spravedlnosti, nezaměstnanosti a mírové politiky. Požadavky, které byly v církvi formulovány, se zrcadlí v levém stranickém spektru. Po katastrofálních reformách pracovního trhu a po rozhodnutí o účasti Německa na válce v Afghánistánu, což bylo oboje dílem sociálnědemokraticko-zelené vlády na začátku dekády, pro mě bylo angažmá v levicové straně Die Linke, v roce 2005 nově založené, jediným logickým důsledkem. S evropskou politikou jsem přišel do styku rozmanitým způsobem už jako sociální a průmyslový farář a to pro mě nakonec bylo důvodem, abych kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009.

11. 1. 2011Jiří SILNÝ

Haló noviny